Ježiš jakou nehodu, křičim do telefonu. Měl bouračku. Když jel domu do Německa se svym řidičem. Řidič umřel a Bill leží na JIPce v Motole. Tom je hrozně smutnej a já taky. Je to hrozný, hned musím zpátky do Prahy. Naši mě tam naštěstí odvezou. Před Billovým pokojem sedí jeho rodiče, Tom a Gustav. Nikdo k němu nemůže. Tom se zamnou rozeběhne a brečíme si v náruči…Pak mě představí jejich rodičům. Kdybych neměla takovej strach tak bych řekla, že jsou milí. Bill bude muset na operaci, má složitě zlomenou nohu, snad nemá poraněnou míchu. A také má zlomený 3 žebra a hodně modřin…Chudáček můj. Zítra je vysvědčení. Přemluvím naše a ty mi tady v Praze najdou blízko nemocnice hotel a můžu zde zůstat. Druhý den k Billovi může jeho rodina. Odpoledne půjde na operaci, zatím je pořád v bezvědomí. Billovo rodiče řeknou doktorům, že jsem jejich dcera, abych tam mohla s nima. Ach jo. Chudáček můj malej. Je tak hrozně bílej, ale má opravdu všude kam je vidět modřiny. Můžeme u něj být, ale jen 10 minutek. Pak ho půjdou připravit na tu operaci. Jeho rodiče a Tom odejdou a nechaj mě tam chviličku samotnou. Mluvím k němu a pak odejdu. Políbím ho nejdřív ale na tvář. Zase už brečím…Co když mi umře??Nechci na to vůbec myslet. Tom mě zve na oběd ať přídu na jiný myšlenky, ale radši jdu sama do hotelu. Trochu se prospim a odpoledne jdu zase do nemocnice. Bill už by měl bejt po operaci. Nikdo před jeho pokojem není, což je divný. Ale z jeho pokoje jsou slyšet hlasy. Chystám se tedy zaklepat, ale dveře se sami otevřou a z nich vyběhne jeho ubrečená máma a za ní Tom. Myslím na nejhorší…..
SORRY ZA KOPCENIE!!!










